Život brouka

"Mami, mamíííííí" volaly děti...."Vzadu na trávě je brouk....velkej, moc velkej." A tak jsem musela zahodit všechnu práci a rychle s foťákem utíkat za nimi. Hrozně se jim začalo líbit, že jim pak na počítači ukazuji ty tvorečky, co jsou normálně sotva vidět, v super velikosti. A jsou jim vidět oči, nohy, sosáčky,... Vím, chtělo by to makroobjektiv, ale člověk nemůže mít všechno hned....Neměl by se na co těšit, po čem toužit....a to by byla nuda.
No a tak jsem utíkala lovit brouka. Hověl si v trávě, téměř nebyl vidět. Nechala jsem ho tedy vylézt na svou ruku. Byl krásný, zelený a tak strašně se třpytil, že ho nešlo vůbec vyfotit. Pevná padesátka tomu taky moc nepřidala a tak jsem tam balancovala s foťákem v pravé ruce a s levou rukou nataženou před sebe, jak to jen šlo, aby se mi vůbec dařilo zaostřit....Pár pokusů a vzdala jsem to.
Jenže prostě kluci jsou kluci a tak mi ho za chvilku přinesl znovu ukázat ten náš.  Přeci ho nenechá lézt po trávě, když máma ho měla v ruce....To nejde....A tak jsem cvakla ještě jednu fotku a pak už jsme ho opravdu nechali jít svou cestou...


....A tu fotku, jak mi leze po ruce, sem přeci jen dám....Sice není stoprocentní, ale ten brouk tam vypadá přesně tak, jako ve skutečnosti....Jako obrovský zelený drahokam, co náhodou dostal od přírody nožičky....A kousal potvora :-))