Adventní kalendář

Rok se s rokem sešel a přede mnou je již sedmý ročník našeho tradičního adventního fotokalendáře... 24 dní... 24 fotografií...

Dvacet čtyři
Konečně jsme se pořádně vyspali. Snad poprvé za poslední měsíc... A bodejť by ne. Máme hotovo a nemusíme už vlastně skoro nic... Vánočka se Michalovi letos obzvláště povedla, Mínčiny perníčky taky nejsou k zahození, tak si užíváme společnou snídani, v televizi běží pohádky, vzduchem se táhne dým z františka a já se pouštím, jako každý rok, do výroby dekorace na náš sváteční stůl.

Dvacet tři
Dlouhý, předlouhý den. Salát je hotový, stromeček nazdobený a dárky zabalené... 

Je půl druhé ráno...

Dvacet dva

Děti dnes měly ve škole vánoční besídku, na kterou se chystaly už hodně dlouho dopředu... A přestože se spolužáci ujišťovali, že donesou naše cukroví, které vždycky zmizí první, samozřejmě ráno odkráčely do školy bez něj ☺...

No a mě čekal předposlední pracovní den tohohle roku... A s Aničkou jsme si ho parádně užily...

Dvacet jedna

Myslím, že Sushi už začíná tušit, že se Štedrý den blíží. Doma je všechno vzhůru nohama, peklo se do noci několik dní, okna se blýskají, pořád se něco děje... a tak začíná být trochu nervózní. 

Dvacet

Od rána makám, až se ze mě kouří. A zatímco odesílám poslední letošní fotky, Jasmínka peče perníčky. 
Je to čistě její akce. Na můj osvědčený recept kašle a našla si vlastní. S těstem se trochu pere, s válečkem taky,... ale má hotovo.
A úplně, úplně sama.  

Devatenáct

Sice na poslední chvíli, ale ještě snad stihnu vložit fotku do kalendáře než odbije půlnoc. 

Dnešní úkoly právě dokončeny.  Fotky odeslány, další okna umyta, patnáctý druh cukroví hotový a jdeme do finiše... 

Osmnáct

Nestíhám... Ale no stress... 

Nestíhám každý rok a nakonec mám stejně všechno tak, jak jsem chtěla... Tento stav mysli je mi tedy již důvěrně znám a tak na něj kašlu... Když si odmyslím číslo neupravených fotek v počítači, je dnes vlastně moc fajn den... 

Sehnali jsme KONEČNĚ červené legíny na vánoční besídku... Od naší zubařky i všech sestřiček jsem si vyslechla, jak úžasné a vychované mám děti (To se divím, že když už tam chodí spolu na seřízení rovnátek každý měsíc samy, ještě nestihly předvést svoji pubertu ☺)... A ještě mě čeká další z Michalových překvapení. 

Minulé pondělí to byla naprosto nečekaná večeře v jedné z nejlepších vietnamských restaurací...  Dnes kino a... 

Bude to pecka!

Sedmnáct

Tedy jestli se nám dneska něco opravdu povedlo, tak to byla odpolední procházka... Když už nám kachny u řeky sežraly všechno pečivo, které jsme s sebou měli a došli jsme zpět na vánočně vyzdobené náměstí, strhla se chumelenice... Z nebe padaly vločky jako velké chomáče vaty a celé náměstí během chvilky zapadalo sněhem. Tolik radosti z trochy zmrzlé vody by jeden ani nečekal... 

Když už je u nás poslední roky sníh spíš velkou vzácností, je třeba si to náležitě užít. A tak jsme to taky dělali a každý z nás schytal nějakou tu kouli za krk... Domů jsme dorazili skoro za tmy a pěkně mokří... Jen škoda, že zítra nebude po sněhu zase ani památka...

Šestnáct

Sobota...a každoroční vánoční holčičí mejdan. Někoho jsem neviděla celý rok a někoho snad 5 let. Přesto mi přijde, jako by to bylo včera. Buď se opravdu neměníme, nebo ten čas letí skutečně rychlostí blesku... 
Děkuji za krásný večer... Děkuji za dárečky... A děkuji, že jste.

Patnáct

Prosinec - čas vánočních večírků. Mě jeden čeká zítra, ale dnes je na řadě Michal. Ruku mám po očkování nateklou, bolavou a nad hlavu ji nezvednu, aniž by mi při tom nevyhrkly slzy, takže cvičení i dnes každopádně padá... K čemu tedy využít volný večer?... 
Já mám jasno... Plesknu si na obličej svoji oblíbenou pleťovou masku, nalakuju nehty, hodím nohy na stůl a konečně si přečtu alespoň pár stránek z měsíc starých časopisů... Už aby šly děti spát...

Čtrnáct

Abych stihla do konce roku splnit ještě některá ze svých předsevzetí, začala jsem hned ráno odběry krve a preventivní prohlídkou u svého lékaře... Asi bych raději neměla ani říkat, že to je teprve podruhé od té doby, co jsem dospělá... Spočítejte si to sami... Jenže, když já ty doktory opravdu nemám ráda... 

Za trest jsem tedy kromě modřiny a bolavé ruky z odběru, obdržela jako bonus do druhé ruky tetanovku a teď mě bolí obě... ☺

Dodělávám předvánoční zakázky, dopékám poslední cukroví a zatímco si děti předávají první dárečky na vánočním setkání s vodáckým oddílem, vyrážíme s rodinou do centra města, projít se a nasát trochu vánoční atmosféry... A pak zase hezky domů, do tepla ... 

Třináct

Fotky, fotky, fotky....cvičení... a zase fotky... A mezi tím mandlové hruštičky a karamelové košíčky...
Spousta košíčků...

Dvanáct

I když jsem dnes trávila většinu dne v kanceláři, odpoledne u fotek a u cukroví jsem seděla zatímco zbytek rodiny už spal, byl to další moc fajn den...  Stresu je všude kolem plno, tak proč se tím nechávat pohltit. Vždyť stačí, když vám kamarádka udělá radost svou domácí marmeládou, kterou mažete cukroví každý rok... Když se s vámi děti rozdělí o pralinky, které dostaly... Nebo když si zajdete s člověkem, který vás miluje, do města na svařené víno...
Ale protože poslední dny opravdu jedu na doraz, udělala jsem si radost i sama... Další svíčkou do sbírky... Zasloužím si ji...

Jedenáct

Odpoledne dorazil synovec Matouš pro svou každoroční vánoční fotku. Je to profík, jen dneska ho to pózování moc nebralo a mezi válením sudů a otáčením očí v sloup na mě koukl všehovšudy jednou... A tak mám použitelné dvě fotky... Jednu na novoroční přání a druhou sem do kalendáře... A na té se tváří nejlíp ze všech ☺

Deset

Když jsem včera na Dyzajn marketu viděla tyhle cupcakes, musela jsem je koupit. Bylo mi jasné, že Jasmínce s nimi udělám obrovskou radost... A tak jsem je pak celý den opatrně nosila v krabičce, aby se mi neponičily, až mi málem z toho ledového větru upadla ruka... Jenže co bych pro tu svojí holku neudělala. 

A tak jsme dnes měli "junikorní" snídani a Mínka byla šťastná...

A já jsem šťastná teď, protože po mnohahodinovém nákupním masakru v Praze, jsme už zase všichni doma... v klidu a bez lidí!

Devět
Každý rok je jedno okénko z kalendáře předem naprosto jasné. Obsadí ho totiž náš tradiční vánoční sraz... I když ho plánujeme minimálně půl roku předem, protože to jinak skoro ani nejde, stejně se nám nepovedlo se letos sejít v plném počtu... A tak je nás jen 7 a ty dvě potvory nám dneska moc chyběly.

Společná snídaně, procházka Prahou, Dyzajn makret a odpoledne v naší oblíbené restauraci... A samozřejmě taky svařák, medovina, dárečky... a snaha stihnout si říct všechno, co jsme za ten rok nestihly ještě probrat přes net.
No a abych si ten den užila ještě víc, čekala mě romantická procházka vánoční Prahou .... Ale to už bez holek, jen my dva...

Osm

Jestli byl Iron někdy naprosto k sežrání, tak to bylo dneska. Když jsme si ho po operaci donesli domů, byl ještě omámený narkózou, jemně fňukal a tulil se jak kotě... Teď už opět přichází k sobě a myslím, že zítra z něj bude zase ten poděs, jak ho známe :-)

Abych odevzdala všechny zakázky do svátků, sedím u fotek... ale cukroví být musí a tak večer opět zapneme troubu. Včera jsme pekli do jedné ráno a dnes to nebude asi jinak. Naštěstí si to užíváme. Se skleničkou v ruce a dobrou muzikou je to vlastně zábava... 

Sedm
Iron se nám doslova ztrácí před očima. Ještě před pár dny lítal v kleci sem a tam a ráno nás budil svým hryzáním a poslední týden se to nějak zvrtlo... Seno už nejí, granule nejí, mrkev plive,... z jablíčka si uhryzne kousek... a přes slabounkou kůži mu prosvítá každičký obratel páteře.

Musí se to řešit.  A rychle... Jedna stolička je obroušená tak, že ho řeže do dásně a to ho bolí.

Držte nám palce, zítra nás čeká operace...

Šest

Náročný den... 

Včera jsem si dala do těla, protože mi bylo jasné, že dnes na cvičení nebude čas... A tak ráno vsávám, vůbec se mi nechce, tělo bolí... a to mě čeká pěkných pár hodin v ateliéru... Terezka je krásné miminko, ale zadarmo mi to opravdu nedá... a hodiny běží... a záda trpí. 

Hotovo, dofoceno... rychle na sebe hodit kabát a už letíme s Mínkou do města, abychom stihly koupit výtvarné potřeby do školy, než nám zavřou. Strom svítí, hudba hraje, vánoční nálada všude kolem a my s trdlem v ruce už zase běžíme domů, abych mohla ještě zasednout k práci... Potřebuji kafe... Hodně kafe...

Pět

Tak jsem k Mikuláši dostala tuhle spoustu čokolády... Jenže co s ní?

Hrozně ráda jím. Kdykoliv, cokoliv a v jakémkoliv množství. Postavte přede mě klidně v deset večer slaninu a vychlazené pivo a řeknu jenom: "Mňam"... A tak cvičím. Cvičím proto, abych byla silná, abych byla zdravá a abych mohla jíst... Cvičím doma, sama pro sebe. Nepotřebuji ladit legíny s tričkem, nepotřebuji, aby mi někdo plácal po rameni nebo mi lajkoval fotky na facebooku, jaká jsem cvičenka. Nezajímá mě to... Cvičení je součástí mého života a neumím bez něj být... Jenže i na mě to občas padne... Hormony, špatná nálada, drby... Stojím před zrcadlem, nejsem schopná se obléknout a říkám si, jestli jsou to opravdu všechno svaly nebo jsem fakt tlustá.

A tak jsem nás před týdnem objednala... První měření v životě. Zaručený trapas... A já se modlím, ať je toho tuku 25% nebo míň, jinak si ty svátky vůbec neužiju.

No, prošla jsem. Skoro jsem se trefila... Jenom tu pětadvacítku musíte vydělit dvěma ☺ 

Takže ne, já hubnout opravdu nebudu... nepotřebuji to. Naopak, nějaké to vánoční kilíčko navíc s ledovým klidem přivítám a začnu právě touhle čokoládou... 

Čtyři

Když už nám plápolá v obýváku plamínek první adventní svíčky, začínám mít ten neodbytný pocit, že bych měla začít s pečením. Stejně jako každý rok, i letos to bude ve velkém. Pro naši rodinu je prostě 10 kilo cukroví málo... Už mezi svátky by nebylo co mlsat... 

A tak jsme právě dokoupili poslední potřebné suroviny a jdeme na to. Nameleme ořechy, navážíme mouku a cukr, vyškrábeme vanilkové lusky... a protože bez másla to nejde, zahučí do cukroví i tenhle poklad... 

Tři

Dnes nás čeká tradiční zahájení adventu a rozsvícení vánočního stromu na náměstí. Stromeček z vánočního focení jsme si ozdobili a už nám svítí venku, adventní svícen je taky nachystaný, počasí se kupodivu taky tváří, jako že je prosinec... Takže než vyrazíme ven do té zimy, uděláme si ještě pohodu hezky doma v teple a děti testují perníkové latté ze sirupu, který jsem jim včera uvařila...

Dva

Navařit čaj a grog, nachystat asi milion rohlíků ke svačině, zabalit po dlouhé době do batohu foťák a hned po obědě hurá na pořádný zimní výšlap... I když Agi protestovala už sto metrů od domu, že jí bolí nohy, nakonec těch 8 kilometrů daly všechny děti jako nic... A o nás dvou ani nemluvím. Nás to prostě baví...

Jedna

První prosinec, první pořádně mrazivý den, první fotka v kalendáři... Vánoce mi ještě do hlavy moc nejdou. Zatím neplaším, času dost...