Pyžamový den

Stejně jako každý rok, i tentokrát se u nás pětadvacátého konal pyžamový den... Žádné návštěvy, žádné výlety, jen mazlení, hraní, pohádky a cukroví... Hezky celý den v novém pyžamu.

No a protože letos jsme těm pohádkám moc nedali a většinu dne strávili nad některou z nových her a hraček, je těch fotek pomálu... Nebyl čas :-)

Málo světla, spousta šumu, ale na památku to stačí... A příští rok jich možná bude víc, teď už budeme na to focení tři ;-)

Adventní kalendář

Již potřetí se vrhám do adventního fotokalendáře... 

Každý den jedna fotka... každý den jeden záznam o našem adventu tak, jak ho prožíváme. 

Dvacet čtyři

Den přesně takový, jaký jsme si ho všichni přáli... S těmi, které máme nejraději... 

Dvacet tři

Konečně jsme doma zase ve třech... Tedy ve čtyřech... nesmím zapomínat na tu naši chlupatou potvůrku... Společně vítáme první vánoční návštěvy a já si rozbaluji jeden z prvních dárečků...

Dvacet dva
Poslední den samoty... Ale společnost mi dělá třeba tenhle úžasný medvěd od slečny M. z vizovického těsta. Před týdnem jsme tvořili svícínky, ozdůbky, zvonečky, stromečky,... prostě klasiku. Ale protože jsem milovnice medvědů, dostala jsem tohohle fešáka dělaného na míru ;-)

Dvacet jedna 

Jsem bez dětí, takže náplň dne je jasná... zase práce... Peru, drhnu naši "úžasnou" bílou podlahu, dodělávám poslední druh cukroví,... a balím dárky. Do půl druhé ráno. A abych se nakazila vánoční atmosférou, tak jsem si k té práci alespoň zapálila pár svíček.

Dvacet

Poslední den školy... Ráno jsem děti vybavila cukrovím na vánoční besídku a až na večerní narozeninovou oslavu kamarádky to bude dnes zase makačka... A jeden z bodů na dnešním seznamu? Velké prádlo... Tedy spíš malé prádlo... Plyšáci ;-)

Devatenáct

Tak cukroví mám skoro hotové... 12 druhů... 9 kilo... 
Do družiny i do školy, na doma, pro milovanou sestřičku a pro několik přátel, abych jim udělala radost... Prostě tak akorát.  

Osmnáct
Tak už visí... aneb naši andílci domácí výroby :-)

Sedmnáct

To byl dneska zase den... Děti se rozhodly, že když táta nejde a nejde, že půjdou ony k němu a vydaly se na cestu samy... ze školy přes půlku města... Ještě, že máme v nebi takovou protekci a dopadlo to dobře :-)
No a odměnou za tenhle infarktový stav, byl jejich večerní návrat od táty... Jsou to ti nejúžasnější kabrňáci na světě... mámini kabrňáci... a tenhle včera ostříhaný vrabčák především.  
P.S... A na přání tatínka musím uvést, že to OPRAVDU není jeho vina, že děti odešly ze školy, protože měly jít normálně do družiny a tam na něj počkat... Ale pokud za tím někdo hledal víc, než jen telecí nápad dvou malých raubířů, je nejspíš trochu mimo.

Šestnáct

A jdeme bruslit... 

Patnáct

Autobus, kino, autobus,... hraní, kreslení, ždibec vánoční výzdoby, čtení... a trocha šití. Hezky nám to přibývá ;-)

Čtrnáct

Dopoledne trocha blbnutí a hraní, lívance a pak zase hurá na fotbalový turnaj... Bez táty, kterého to evidentně nezajímá... Na medaile to tentokrát nebylo, konkurence byla veliká. Ale nevadí, legrace byla a prohry ke sportu patří. ;-)

Třináct

Dneska se u nás zase pilně peče. Děti vykrajují , tlačí těsto do formiček, skládají papírové krabičky a slečna M. je nadepisuje... A taky jsou na řadě první dvě ozdůbky z filcu a další nás čekají... Možná zítra, možná pozítří,... Záleží, jak se nám bude chtít :-)

Dvanáct
Děti dnes vyráběly ve škole vánoční přáníčka a nebyli by to ti naši skřítci, kdyby se ta jejich přáníčka hezky netřpytila... 
Ale to "pro maminku" nebo "mámě", napsané uvnitř, to je nade všechny blyštivé kamínky světa

Jedenáct
Tahle středa je jiná než ty ostatní. Kromě angličtiny máme další povinnost - návštěvu zubařky. Ještě, že mají děti zoubky jako perličky a za 5 minut jsme venku. A abych jim udělala radost, zašla jsem s nimi do knihovny a zařídila členství... takže první várku knížek máme doma a hned večer začínáme ;-)

Deset

Konečně spolu... Byl to boj, ale ustála jsem to... Strávila jsem s dětmi krásný den tvořením z vizovického těsta, bruslením na náměstí a hraním si doma. Teď už jen trocha dovádění v posteli, masáž bolavých zádíček a pohádka... Dobrou noc. 

Devět
Už tu dávno měly být... 
Další hrozná noc, kdy myslíte jen na jedinou "věc"... Na svoje děti... Na děti,  které jste v poledne marně hledali ve školní třídě... A přemýšlíte nad tím, jak vám večer do telefonu šeptem říkají, ať hlavně zítra dorazíte do školy dřív než táta...

Osm

Zase jídlo... Tak to vypadá, když je člověk celý den sám doma a místo aby odpočíval, chystá Vánoce... a taky dětem jejich oblíbenou svačinu do školy, quiche se žampiony k večeři a v troubě se pro ně pečou horké kaštany...
A pak Vám přijde email, že Vám muž děti nevrátí tak, jak má a je po všem... Po překvapení, po těšení se, po krásném večeru i po smíchu...

Sedm

Tohle byl moc povedený den. Dobrá káva, cukroví, horká čokoláda,... a hlavně hodně legrace. Projely jsme se po Vltavě na parníku, omrkly Staroměstské náměstí, někdo fotil... a někdo ne :-D Takže dnešní fotka není z mého foťáčku, ale nedat si ji sem, by byla škoda.

Šest

Ještě loni bylo naší rodinnou tradicí, navštívit vánoční trhy v Norimberku... Letos mám smůlu a jede se beze mě. Nevím, koho to mrzí víc. Jestli mě nebo naše děti... Ale když už jsem doma bez dětí, pustím se alespoň do těst na cukroví, ať ten čas rychleji utíká. 

Pět

Na Mikulášské jsem s dětmi byla už o víkendu. Další Mikuláš s čerty dorazil dnes do školy, takže k nám domů už ani nešel... Jen jim nechal pár drobností, a hlavně nový díl Doktora Proktora, na terase za dveřmi... 
Ale nebylo to hned, musely si hezky počkat... A aby to čekání nebylo tak dlouhé, krátili jsme si ho tímhle jablečným koláčem. 

Čtyři

Zvládla jsem to... Zase... Odtahat sama třicetikilové krabice do prvního patra, smontovat několik kusů nábytku, udělat z černé skříně bílou... a dnes taky vytapetovat dětem nový pokoj...

Tři

Tohle byl hodně náročný den. Den, který bych si nikdy v životě nepředstavovala ani v těch nejčernějších snech... Ale měla jsem velkého pomocníka a nedala jsem ho za celý den z ruky... Kamínek pro štěstí, který mi moje děti koupily tuhle neděli na adventních trzích. Samy od sebe a přes mé protesty, aby za mě zbytečně neutrácely... 
Prostě se milujeme, co ještě psát víc?

Dva

Dnešní fotkou plním přání pana B. To on si moc přál, abych vyfotila právě jeho opičku v její postýlce... A proč ne? Tahle fotka vlastně ukazuje mnohem víc, než se zdá.
Za prvé, že mám doma ohromného šikulku, protože tenhle košíček si pletl on sám. 
A za druhé, že naše děti nepotřebují hračky za desetitisíce. Že jim stačí hračka za pár korun a pár starých kapesníků. Že i když si někdo myslí, že se dá koupit všechno na světě, není to pravda a naše děti jsou toho důkazem. 

Jedna

První fotka letošního kalendáře měla být úplně obyčejná. Chtěla jsem vyfotit první čokoládku z adventního kalendáře. Jenže to by nesměly naše děti ráno s tím mlsáním tak spěchat :-) ... Ale nakonec mám fotku něčeho lepšího... Něčeho nečekaného... Úžasných skleněných hvězdiček od našich sousedů. 

Je krásné vědět, že jsou tu lidé, kteří na vás myslí a drží vám palce. Myslím, že symboličtější začátek adventu jsme si nemohli přát.

Beroun-Srbsko-Karlštejn

Využili jsme volna během podzimních prázdnin a vyrazili na výlet s našimi kamarádkami Ivankou, Lucinkou a Aničkou. Plán byl jasný - dorazit z Berouna do Srbska pěšky a pokračovat vláčkem na Karlštejn. 
Vstupenky jsme koupili předem po internetu, vlakové spojení ze Srbska jsem si také vyhledala, nadělala sendviče a ráno se mohlo vyrazit... Dokonalá příprava :-)
Děti se bavily duhovými lízátky, my holčičími řečmi a cesta nám krásně utíkala... Leč ne tak rychle, jak bylo původně v plánu, takže poslední úsek cesty byl spíš běh než chůze... Na vlak jsme dorazili těsně včas a s jazykem na vestě ho vyhlíželi...a vyhlíželi... a vyhlíželi... Abychom z malého plakátku na zdi zjistili, že pro dnešní den a zítřek je na trati výluka, o které ani pan internet nic nevěděl :-)
Tak a co teď? Prohlídku nestihneme, není šance se tam dostat včas... Ještě že jel kolem zřejmě náhradní spoj o jednom vagónku, který nás tam odveze... Ale pořád nám spousta minut chybí... Takže žádné odpočívání nebo sváča, hledáme telefonické spojení přímo na hrad... Nenašli... Takže spojení na památkový ústav, který hrad spravuje... Super, máme vyhráno... Když z vlaku nahoru na hrad poběžíme, paní průvodkyně výpravu pozdrží hned v prvním sále a počkají tam na nás... A tak se také stalo. :-)
No naběhali jsme se vážně dost. Legrace bylo taky habaděj. Prohlídka byla úžasná a hrad je to nádherný... No a teď si ten luxusní oběd opravdu zasloužíme... a bez výčitek ;-)