Stránky PROJECT 52 ... ROK 2015

Why Not? p.h.o.t.o.

Moje fotka
"What uses having a great depth of field, if there is not an adequate depth of feeling?" W. Eugene Smith

středa 15. října 2014

Fotoblázinec

Jak jsem psala v minulém příspěvku, zvládla jsem za poslední dobu dvě věci. Tou první byla výstava a tou druhou byl pátý ročník festivalu Fotoblázinec.
Byla jsem oslovena pořadatelkou Irenou Bucharovou, abych zde přednesla něco o našem Projectu 52, a tak jsem se do toho rozhodla nakonec jít. Za vydatné podpory kamarádky Veroniky Krásové, kterou jsem nakonec při prezentaci ani pomalu nepustila ke slovu... Sorry, Verčo :-) 

Byl to opravdu úžasně strávený den... Od rána, kdy jsme se slečnou M. kreslily na chodník ukazatele na místo konání festivalu, až do večera, kdy se udílely ceny a losovala tombola. Přijetí nás nováčků, bylo více než vřelé. Krásně jsme si popovídali s ostatními fotografy, probrali u kafe novinky, vyslechli si několik zajímavých přednášek, zhlédli taneční vystoupení orientálních tanečnic a pokochali se výtvory ostatních. 
Verča se na rozdíl ode mne zúčastnila místního soutěžního fotolovu a musím naprášit, že vyhrála krásné druhé místo... A já, ač jsem fotografie na soutěžní výstavu vybírala na poslední chvíli a spíš jen tak do počtu... "Protože samý kytky asi těžko někoho zaujmou, že jo" :-D... jsem si taky nějaké to ocenění nakonec odnesla. 


 Za ranní report tentokrát děkuji Verče Krásové, neboť na rozdíl ode mne, není líná vytáhnout foťák z tašky :-) 




Blázinec, jojo... už si píšu ukazatel a zdravím do Prahy ;-)




A co že jsem to vystavovala? .. Kytky a zase kytky :-)





úterý 14. října 2014

Trocha kultury :-)

Tedy, taky Vás ten začátek školního roku tak semlel? Absolutně nestíháme. Ze školy rovnou domů napsat úkoly, pak na kroužky, do toho nějaká ta návštěva na logopedii nebo sraz s kamarády a je večer... Ale co by také člověk chtěl, když je na děti v podstatě sám... Jo, je to tak. Konečně to máme černé na bílém.. i s razítkem :-) Děti jsou definitivně v mé péči a nám třem spadl obrovský kámen ze srdce.
Ale i tak jsme za posledních pár týdnů zvládli dvě zajímavé věci... Věci, do kterých bych já sama od sebe nikdy nešla, ale nakonec jsem ráda, že se staly. Je super, když kolem sebe máte lidi, kteří vás popostrčí vpřed... I když on to byl vlastně pořádný kopanec od švagra Filipa a moc mu za něj děkuji. Jen díky němu jsem mohla uspořádat svoji první výstavu... A že jsme se toho bála, jak čert kříže. :-) 
Nakonec to dobře dopadlo. Ohlasy byly jen a jen pozitivní a z vernisáže byla moc příjemná akce. Musím říct, že jsem si i zaslzela dojetím... Když kvůli vám někdo narychlo sedne do auta a přijede až z Mnichova, i když ještě ráno o nějaké vernisáží neměl ani ponětí, prostě vás to dostane. 
Měla jsem tam rodinu a svojí úžasnou sestru... Měla jsem tam celou partu svých milovaných fotografek... Měla jsem tam bandu holek, s kterými jsem prožívala svoje těhotenství i první roky mateřství... Prostě tam byl jeden úžasný člověk vedle druhého a to jen kvůli mně... Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale díky moc všem!








A za fotodokumentaci děkuji Dáše a jejímu muži z ateliéru NESVADBOVI